Tak nechte mě plout…
Příspěvek druhý
O tom, jak to pokračovalo, také o nechuti podniknout něco nového a o mé tvrdohlavosti…
Na dlouhou dobu se naše sebranka tématu „sjezd řeky-ano, či ne?“ úspěšně vyhýbala, i přes mé četné pokusy jsem byla vždy potupně umlčena zdánlivě lepším tématem k hovoru.
Časem ovšem Standa začal plánovat se mnou. Zda je lepší Vltava či Lužnice, kdo vezme stan, jaký kdo boty, kdo vezme vařič a kdo kafe, zda jsou lepší holky nebo vdolky.
Mělo mi být už tenkrát podezřelé, že se k tomu nikdo nehlásí. Chápu, Rozárka nemá čas, jelikož má na starost děti (na táboře, nikoli vlastní), Katka nemá dovolenou, a ostatní nemají velmi podstatnou záležitost. Chuť. Myšleno chuť někam vyjet, do skal, hor, lesů, plání a strání, nebo alespoň něco podobně úchylného - na tu naší krásnou Lužnici.
Jirka se hrdě hlásí, že on přece jede.
Výborně. Už jsme tři.
To jsem ještě netušila, že se náš počet nezvětší, ba ještě zmenší na dvě třetiny z počtu plánovaného. Ale to až později.
Dobrá tedy. Budeme se snažit do našeho právě vzniklého vodáckého klubu nalákat ještě někoho. Vždyť je to vlastně čest, být členem spolku tak drsného, že drsnější už být nemůže, mít za kamarády takové ostřílené a zkušené chlapy. A holku.
Útočíme tedy na hrdost. Jak je to krásné být sám sobě pánem, zažít dobrodružství, o němž se vám ani v těch nejdivočejších snech nezdálo, vidět holky (případně kluky, v mém případě), které vám splní první poslední, protože nemůžou odolat mužné vůni žabince, ohně a cigaret a piviho šťávy, či jiných lákadel, kluci zase neodolají bezbrannému úsměvu a předstíraných potížím a rádi pomohou zoufalé osamělé dívce.
Zaútočili jsme na hrdost, a musíte uznat, že (jak jinak) velmi drsně. Ovšem tento útok byl předem prohraný, jelikož přesvědčovaný má před svatbou a tak lov krásných brunet a blond sasanek nepřipadá v úvahu.
Útočíme dál. A to na kamarádskou čest.
Přece nás v tom nemůžou nechat samotný! Čeká nás spousta zážitků, krásných a určitě slunečných dnů, pohodová plavba téměř bez námahy, zkrátka takový malý plovoucí ráj.
Ráj se zdá být asi kdekoli jinde, jen ne na Lužnici. Takže další pokus nevyšel, ovšem nevzdáváme se, protože tonoucí se stébla chytá, a tak zkoušíme jakoukoli maličkost.
Krásná rána v trávě, krásná dívka na háčku, krásné nebe bez mraků, krásní kamarádi a krásná pohoda. Ešusy s gulášem, krabička cigaret, lahvový Braník, či lahev rumu na zahřátí, vůně kožených bot, vysoká tráva u břehu, večerní zpěv žab a další zvěře, to vše jsme postupně vypouštěli z úst, tajně doufajíce, že to pomůže. Marně.
Dnešní mladý lidi jsou podle mě ztracený.
Ne však všichni.
A proto nakonec na vodu jedeme. Já a Standa.
Příspěvek třetí
Vypovídá o přípravách a velkých plánech, které jsou našemu drsně drsnému spolku vlastní
Plány pokročily. Už totiž víme, kterou řeku pojedeme. Ovšem jestli si myslíte, že to je něco lehkého, vybrat řeku, která se bude sjíždět, tak to tedy vůbec nic lehkého není.
Musíte uvážit šílenou spoustu věcí, aby vás něco nakonec nepřekvapilo.
Předně. Musíte zúžit výběr. To znamená vybrat z celkového počtu asi 150 řek tu pravou.
Amazonka je daleko a je tam dusno. Nil se nedá sjíždět, protože je posvátný a Egypťané by nás hnali s bambitkami až k deltě. To samé Ganga. Rumunské řeky jsou nebezpečné díky ještě nevyhynulým kočovným kmenům a na Slovensku jsou medvědi. Němce nemáme rádi a navíc nemají řeku, která by za sjezd stála. Takové řeky mají zase Rakušani, ovšem to jsou malý Němci, a proto nemůžeme ani tam. Poláci mají placatou zemi, tudíž tam nemůže řeka téct jinak, než jako olej a to se nám zase nechce píchat, i vzhledem k tomu, že stejně dorazíme jen a jen do moře, a to je ještě větší olej, než celý Polsko.
Zkrátka a dobře, po uvážlivém a pečlivém výběru nám nakonec zbyla Vltava a Lužnice.
Vltava, řeka řek, krásná příroda, široké rokliny a člověk tomu Smetanovi vážně musí dát za pravdu. Svoje dílo nazval opravdu příhodně.
Kdysi krásná a opěvovaná Vltava je ke sjíždění vhodná i dnes. Ovšem asi jen v zimních měsících, kdy se na ní vydávají dobrodruzi a sebevrahové, případně ztracené existence a zoufalci.
V letních měsících musíte čekat půl hodiny frontu, abyste vůbec zahlédli odlesk peřejí, a další půlhodinu, abyste se dostali s lodí na vodu. Za vámi už netrpělivě čekají davy turistů, rádoby vodáků, rodinek s dětmi, čumilů, školních kurzů a letních táborů. Občas narazíte i na skorodůchodce, kteří jsou nejprotivnější, pokud stojí ve frontě za vámi, protože už jsou cvičení na fronty v obchodních centrech a chtějí všechno hned, nejlepší a s největší slevou. Horší situace nastává, když začnou uplatňovat tohle pravidlo ve frontě na řeku. Pošťuchování a nadávky neberou konce a nepřejte si vidět ten saigon, když je náhodou někdo předběhne. Takový skorodůchodce náhle vidí rudě. Začne supět, zčervená, vypne hruď (to jak se nadechne - najednou ani nevypadá tak svraskle jako předtím) a naběhne mu žíla na čele. To je už připraven vypouštět nadávky, při kterých maminky zacpávají uši svým dětem, dívky se červenají, hoši se tváří, že je nic nepřekvapí a dlaždiči zapomínají údivem zavřít ústa.
Tak takové je to na Vltavě.
A proto se vydáváme na Lužnici.
Krásná jihočeská říčka, plná luhů a hájů, kterou jsme ještě ani jeden z nás všech (dvou) nejel, takže není možné jí vynechat.
Hlášky typu očekávaného malého množství vody, velké party o dvou lidech, mravenců a mokrých věcí, nedostatku rumu a sebevražedných sklonech pouštíme směle za hlavu.
Ucítili jsme totiž vůni krásných dálek.
lucie9 :: 13. 06. 2010 :: PROČ A O ČEM PŘEMÝŠLÍME :: Žádný komentář »
. 
e jsem milovala přírodu) na pískoviště a vytvářela jezera a přehrady, při procházkách do přírody srdnatě stavila hráze na kdejakém potoku a následně jsem je bourala, z čehož jsem ovšem měla nesmírnou radost, neboť jsem zkoušela, zda dokážu utéct rychleji, než mě stačí 
. 
.
. 